Původně jsem měl v plánu psát reportáž z výletu do Martina hezky den po dni a to přímo z Martina. Nicméně jsme byli celou dobu v jednom kole a tak výtečně jsme se bavili, že na to vůbec nebyl čas. Dnes jsem tedy začal sepisovat celičký ten úžasný výlet. Ačkoli na jiném výletě, snažím se si vybavit všechny podrobnosti, abych se s nimi s Vámi mohl podělit.
Na videu můžete vidět vše, co se Vám snažím popsat.
Jelikož vím, že nemusí být pro všechny zajímavé koukat na vše, níže dávám kapitoly videa, jak jdou v čase za sebou.
00:25 - Cesta do Martina
00:44 - Zámek Bojnice
01:19 - Večerní letiště Martin a zálet Wombatů (kombatových samokřídel na svah)
02:19 - Létání na letišti v Martině - UL Dynamic - Marťa
03:45 - Létání na letišti v Martině - UL Dynamic - Zdenička
05:05 - Létání na letišti v Martině - start a přistání větroně Discus
05:51 - Létání na letišti v Martině - příprava větroně Bergfalke IV
06:49 - Létání na letišti v Martině - Bergfalke IV - Tomáš
09:37 - Létání na letišti v Martině - Bergfalke IV - Pavel
13:07 - Létání na letišti v Martině - Bergfalke IV - Martin
14:53 - Létání na letišti v Martině - Bergfalke IV - Peter
16:46 - Létání na letišti v Martině - Bergfalke IV - Otík
17:10 - Gaderská dolina - výlet
18:30 - Wombaty poprvé na svahu - zálet (Horné Jaseno)
19:54 - Halušky
21:07 - Muzeum Karola Plicky
22:45 - Muzeum Martina Benku
23:56 - Návrat do Prahy (odjezd) aneb trocha nostalgie
Do Martina jsme vyrazili v pátek odpoledne po práci. Peter se Zdeničkou nás vyzvedli a vyrazili jsme zdolávat naši nejoblíbenější dálnici D1. Jak již bývá dobrým zvykem, tak si tam člověk osahá všechny limity svého vozu, nejvíce však to, jak nejpomaleji může jet. My jsme však byli na vše připraveni a pomocí navigace Waze a informačních cedulí jsme predikovali dění před námi. Před Brnem jsme zjistili, že je před námi dlouhá kolona a tak to Peter odvážně stáhl z dálnice a po místních komunikacích jsme se dlouhé koloně vyhnuli. Jelikož jsme věděli, že za námi jel ještě Petrův brácha Martin, hned jsme mu svůj poznatek předali. Za Brnem jsme velice brzo opustili hlavní tah a již po okresních silnicích upalovali směr slovenské hranice. Cesta do Martina již odsýpala a tak než jsme se nadali, již jsme kolem kopečků vjížděli do cíle naší cesty. Bydleli jsme u Petrových rodičů a hned od úplného počátku jsme se cítili jako doma, jako u rodiny. Bylo opravdu velice příjemné. Večer jsme strávili u výborného vína a u velice milého povídání. Samozřejmě já byl naprosto nedočkavý, kdy budeme lítat, ale vše chce svůj čas a na sobotu nebyla předpověď počasí příliš optimistická. Po dohodě s Jozefem Kožárem (tatínek Petra), jsme usoudili, že správné počasí bude v neděli. Ozval jsem se tedy své mladší sestře Marušce, že létací den bude neděle a že tedy mají přijet v sobotu odpoledne. Zalehli jsme do peřin a já už snil o tom, jak se proháním v oblacích.
Sobotní ráno nás přivítalo zataženou oblohou, přesně jak říkal večer Jozef. Že já si vůbec dovoloval doufat, že se sekne. On pardál, který toho má ve vzduchu tolik za sebou. Nicméně jsme museli vymyslet nějaký program. Kultura nikdy nikoho nezabila a je dobré se neustále vzdělávat. Vyrazili jsme tedy na hrad Bojnice. No nebyli jsme zdaleka jediní, a jelikož byl hradní program posílen o hradní strašidla, bylo před hradem dost narváno. Nu což, fronta Čecha neodradí, na to jsme my vcelku zvyklí. Vystáli jsme si frontu, tak hodinku a pul a pak jsme si již mohli plnými doušky užívat zábavy. Musím se přiznat, že mě malinko mrzelo, prohlídka neměla standardní historický obsah, ale strašidelná prohlídka měla taky něco do sebe. Určitě se ještě na Bojnický hrad vrátíme.
Po poledni, kdy jsme již Bojnický hrad opustili, začali jsme plánovat co a jak dále. Maruška se švagrem Tomášem měli přijet do Martina i s malým Otíkem, my měli hlad a sami nebyli v Martině. Co teď? Obvolali jsme mládežníky, kdy že to dorazí do Martina a podle toho jsme postavili plán. Martin - tam koliba a nějaký dobrý oběd -mezitím dorazí ségra a nějak ji ubytujeme na letišti. Jozef je tak úžasný, že jim zajistil ubytování přímo na letišti a za pár kaček. No nicméně si tak hezky sedíme v kolibě, máme objednané jídlo (lidi slovenské pirohy s brynzou to je laskomina), a volá ségra se Švárou, že jsou v Martině a neví kudy kam. Já jim to vysvětlit nedokážu, sám bych to bez navigace nedal, ale tady opět nastupuje Jozef. Oni piloti musí mít velice dobrý smysl a cit pro navigaci a tak Tomášovi vysvětlil cestu, a světe div se, oni tu kolibu opravdu našli. Víte, za jakých podmínek může ve slovenské kolibě dojít brynza? No jedině, pokud se poblíž pořádá nějaká hasičská soutěž. Všichni si objednali halušky s brynzou. Ale bez obav, já své pirohy měl a zbytek? Jo to je drsná realita života. Ha ha. Po výborné „obědo-večeři“ jsme se tedy vydali na Martinské letiště ubytovat rodinku Dinkovových a my s Petrem jsme se rozhodli, že si zalítneme, zaklouzneme naše Wombaty, svahová kombatová samokřídla, která jsme před odjezdem do Martina intenzivně stavěli. Panorama letiště byla více než úchvatná. Stále nízké mraky, ale u hor již trhající se a škvírami se prodíraly temně žluté až oranžové paprsky slunce, které směřovaly již k západu za kopce. Bylo to magické a dech beroucí. Vše to vypadalo jako naaranžovaný kýč, ale byla to realita a krásná realita. Šváru s mou ségrou jsme tedy ubytovali a začali zaklouzávat Wombaty. No nejprve to spíš vypadalo, že je chceme rozbít hodem o rodnou hroudu. Co se dá dělat, když člověk nezná těžiště a musí ryze experimentovat. Když už jsme tu zem pořádně otloukli, padlo rozhodnutí, že je ještě dost brzo a že si večer ještě skočíme aspoň na jedno točené pivo. To bylo příjemné zakončení hezkého dne. Ráno nás již bude čekat letiště a stroje, které nás vynesou až do oblak.
Ráno nemusím ani otevřít oči, abych věděl jaké je počasí. Ranní sluneční paprsky nás samy začaly probouzet a já již věděl, to je ono, den D právě začíná. Během snídaně Jozef ještě studuje meteorologickou situaci. Nakonec přichází s informací, že dnes je optimální počasí, jelikož fouká na svah a tak pro nás nebude tak kruté to první seznámení s větroněm, nebudeme totiž do nekonečna motat stoupáky, ale budeme se krásně vozit na kopci a okusíme alespoň slalom mezi šiškami. Asi se mi ulevilo. Ve větroni jsem nikdy neletěl, ale ze všech stran jsem poslouchal historky o zvracení. Ne, já se nebojím letět, já se nebojím přetížení, já se nebojím, že spadneme. Já se prostě bojím, že se pozvracím. To bude ostuda. U snídaně dostávám instrukce, abych se moc nepřejedl, ale prázdný žaludek také není to pravé ořechové. Co s tím? Mám si dát kafe? A ten čerstvý chleba, ten je výborný. Červík v hlavě neustále vykřikuje: "Pavle, nežer, bude ti blbě." Zmocnila se mě mírná panika. Ale co, všichni kolem mě jí, nějak je, nějak bude, hlavně mít s sebou dostatečnou zásobu igelitových sáčků. Pomalu se balíme a já vycházím v mých černých sportovních kalhotách. Jsou super, jen malinko teplejší, ale to se bude nahoře jistě hodit. Nerad bych tam umrzl. Je to zvláštní, ale všichni se na mě dívají, i má žena Martina si mě měří svým ostřížím okem. Co je špatně, říkám si. Triko naruby? Něco mi někde čouhá? Petrova maminka mi nabízí Jozefovy kraťasy, prý mi bude jinak horko. Zděšení... Já a má atletická postava. Kdo mě zná, tento chápe. Co budu dělat? Hned po ránu, to bude trapas, jak se budu soukat do Jozefových kraťasů a já je buď nezapnu, nebo něco povolí. Hledám místečko, kde se schovám a experiment opatrně provedu. Uvolnili mi svou ložnici. Kraťasy leží na ustlané posteli. Snažím se je okem měřit. Ještě se naposled rozhlédnu a jdu do toho. Kraťasy opatrně natahuji, vlastně ani nedýchám. Najednou si uvědomuji, že mi vlastně sedí. To nechápu. Ano Jozef je mnohem vyšší nežli já, ale je štíhlý. Tyhle kraťasy mu musí být veliké, jinak si to nedovedu představit. Dveře ložnice se otevírají, tedy tak to musí vidět ostatní a z nich vycházím já, slavný vítěz a pokořitel. Řekl bych, že už můžeme jet.
Rychlá kontrola. Fotoaparát, kamera, stativ. Děvčata, Marina se Zdeničkou berou ještě nějaké nepodstatné věci. Nepamatuji si je, tudíž nebyly podstatné. Možná s výjimkou těch úžasných domácích rohlíčků a koláčků.
Cesta na Martinské letiště nebyla dlouhá. Již se pomalu otevíral hangár, v okolí se pohybovala partička lidí, kteří vše připravovali. Na letištní ploše již popojížděl ultralight Dynamic a čas od času na chvíli odlétl a zase přistál. Byl tam čirý ruch, ale zároveň naprostý klid. Vstoupil jsem do hangáru a měl jsem najednou pocit, jako bych byl ve svém kumbálu s modely, jen tyhle byly o poznání větší. Ano, má žena by mě opravila, byl tam pořádek což se o mém kumbálku říci nedá. Má tréma byla pryč a já se procházel mezi uskladněnými větroni a rukou se dotýkal jejich křídel, kabin a trupů. Má nervozita byla pryč a já se nemohl dočkat, už, už jsem chtěl do některého z nich usednout.
"Jozefe, v čem budeme lítat?" Zeptal jsem se. "Bergfalke" přišla odpověď. Je to nádherný větroň z šedesátých let. Trubkový trup, konstrukční křídla, vše řádně potaženo plátnem a nastříkáno. Na sluníčku na nás Bergfalke házel prasátka a velice si to určitě užíval. Počítal jsem, kdo všechno poletí, a když jsem napočítal číslo 6, usoudil jsem, že bude mírný časový problém.
Martina, má žena ještě nikdy neletěla v tak malém letadle a ještě bez motoru. Jasně si vybavuji, jak vždy drtí mou ruku v dopravním letadle, když někam letíme. Jozef tedy navrhl, že děvčata nepoletí ve větroni, ačkoli Zdenička větroně již dobře zná, ale že poletí v ultralightu Dynamic. Je to nádherné, kompozitové letadlo, které na Martinském letišti také tahá větroně. Pro Martinu to byl obrovský zážitek. Letěla první, to nečekala, když seděla za hagárem a snažila se učit. Usadili jsme ji do letadla a kolem neustále někdo pobíhal, cvakaly spouště fotoaparátů. Byla úplně jako nějaká celebrita. Všichni ustoupili, vrtule zabrala, opřela se o vzduch a Dynamic se pomalu rozjel směrem k začátku letištní dráhy. Mám moc rád ten zvuk, když vrtule rozráží svými listy vzduch. Plný plyn a už se Dynamic dravě řítí po dráze a najednou se jen lehce odtrhne od země a pak u žen stoupá. Všichni jej sledujeme. Nevím jak ostatní, ale já, se zatajeným dechem. Člověk nemá moc dobrý zrak, tudíž nám po chvíli zmizí z očí. Nyní již jen čekáme. Pilotuje Jozef, to je Pan Pilot, takže nikdo nemá obavy. Jen jeho kolega, kterému tento Dynamic patří, po deseti minutách začíná nervózně popocházet. Něco si mumlá o 15 ti minutách. Po 15 ti minutách už si to nemumlá pod vousem a chodí podél budovy jako hladový tygr. Po 22 minutách se Jozef s Martinou vracejí zpět na letiště. Už z dálky je vidět, jak se Martina usmívá a je zjevné, že se jí to líbilo. Ještě aby ne.
Krátká pauza a za chvíli jde na řadu Zdenička. Ta už je zkušený „spolupilot“ a sama si to vždy velice užívá. Jozef holky provezl po těch nejkrásnějších místech v okolí Martina. Vrcholky hor, turisté na hřebenech. Děvčata si díky Jozefovi užívala plnými doušky létání.
Chystáme větroně. Trochu váhám, jak toho obříka dostaneme na začátek dráhy. Mé otázky se rozplynuly, když Peter přivezl své auto, vytáhl lano a větroně za něj přivázal. Já veliký pak mohl držet křídlo a začali jsme větroně táhnout na začátek dráhy. Co vám budu vyprávět. Nožičky kmitaly jedna vedle druhé a Martin se smál, jak nám to Peter dává. Kdyby ještě přidal, éro by se již muselo vznést. Nejsme jediní, kteří se chystají. Letecká škola si svého větroně chystá také a soukromí piloti si připravují svého Discuse. Ano, dneska bude letecký den, podmínky jsou ideální. První poletí můj švagr Tomáš. Ten na to čekal už hodně dlouho, jelikož to mělo být narozeninový dárek. Bohužel již minimálně rok starý. Je nadšený a já zase cítím ty obavy, abych nezvracel, to by byla ostuda. Po startu sledujeme Tomáše až nad svah. Pouhým okem jej vidět není, ale díky video technice jej můžeme sledovat až do odpojení od vlečné. Jeho prožitky nemohu popsat a musím si počkat až na ty vlastní. Během čekání na Tomášův návrat slyšíme na věži hlášení školního větroně. Jde okamžitě na přistání. Bohužel nic více nesdělil a tak jdeme rychle na plochu zjistit, co se děje. Dlouho se nedělo vůbec nic. Najednou nad hlavami slyšíme typický svist prolétávajícího větroně. Letecká škola je tady a já neustále koukám, co se děje, že musí hned dolů. Ani já, ani Peter jsme nic nevykoukali. Větroň si udělal standardní okruh na 4 zatáčky a sedl jako do peřin. Větroň dojel do poloviny dráhy. Okamžitě se otevírá a z něj rychle vyskakuje instruktor. Vzhledem k jeho věku a postavě to vypadá až nepřirozeně. Ta rychlost s jakou se z větroně vyhoup by náležela spíše studentovi. Instruktor se vzdaluje od větroně a míří směrem k nám. Pořád si něco mumlá. Když už jsme od sebe kousek, nedočkavě ze sebe vyhrkneme, co že se to ve vzduchu vlastně stalo. On se nadechne a povídá.
Ale, let probíhal v pohodě, termika fungovala a tak jsem s ním točil stoupák jeden za druhým. Najednou mi říká, „mě je blbě, mě je blbě“. Tak jsem na něj houkl, ať si vezme knipl do ruky a řídí on, že ho to přejde. Chvíli točí sám a zase křičí, že bude zvracet. Tak jsem to převzal a on se vyzvracel. Letíme dál a on zase křičí, „mě je blbě, mě je blbě“. Tak mu ten knipl zase vrazím do ruky, aby myslel na něco jiného, ale on, že zase bude zvracet. Tak jsem si to zase převzal. Jenže ten blbec si na zvracení nevzal igelitový sáček, ale papírový. Takže když začal zvracet podruhé, ten papírový sáček se rozmočil a on to měl po celém těle i letadle. „Chlapi tam byl takový smrad, že jsem myslel, že se pozvracím taky.“ „Otevřel jsem si to malé okénko, narval jsem tam nos a celou cestu sem jsem letěl s nosem v tom okénku.“ No prostě paráda.
Přátelé, to mě dostalo. Má panika z toho, že se pozvracím a bude to ostuda, nabrala gigantických rozměrů. Jasně, Peter i Jozef mě uklidňovali, že mi na svahu nebude blbě, ale po tomhle? Hned jsem pobíhal a sháněl nejlépe celou roli igelitových sáčků. Sto by asi mohlo stačit. Najednou se opět ozval onen svist a nad našimi hlavami se objevil Bergfalke s Jozefem a Tomášem. Měli ještě hodně výšky, tak si udělali souvrat, pád po čumáku (jde o přetažení na malé rychlosti) a pak točili utažené zatáčky cca 70°. Pak nasadili na standardní okruh a přistáli hned na začátku dráhy.
Tak a je to tady, nyní jdu na řadu já. Sbalil jsem kameru ještě vyčůrat a rychle do auta, ať se dlouho nečeká. Už na mě byli přichystaní a tak šup šup nasoukat na sebe batoh (padák). A je tu opět to malé trauma, zda mají velikost vhodnou i pro mě. Mají a tak se cítím jako zkušený pilot. Už se jen usadit do letounu. Hezky dopředu, abych měl pěkný výhled a pokud to bude možné, mohl i malinko pilotovat. Vůbec mě nenapadlo, že ten kokpit je tak vysoko. Nebo spíš já hůře zvednu tak vysoko nohu. Šup a jsem uvnitř. Mé myšlenky jsou najednou jinde a na zvracení nemyslím. Ještě zapnout bezpečnostní pásy. Zatáhnout břicho, cvak a je to. Vše jde jak po drátkách. Peter nás upíná na lano za vlečnou, kabina se zavírá, všichni mávají. Jdeme na start. V dopravním letadle jsem už letěl mnohokrát. Plachtění jsem trénoval v Condor sparing simulátoru. Ale teď to bude v reálu a doopravdy. Lano je napnuté, vlečná se rozjíždí a pod zadkem najednou cítím chvění, jak jedeme po dráze. Vlastně vůbec nejsem nervózní. Rychlost se zvyšuje a nakonec vibrace ustanou. Je to přesně, jak říkají plachtaři. Člověk to vše cítí pod zadkem. Sedačka je taková gumová a člověk opravdu pod zadkem cítí ten prostor, ten vzduch. Točíme mírnou pravou za vlečnou a letíme po větru nad Martin. Vlečná nás dostane až nad kopce. Nemusíme být vysoko, stačí 500 metrů a zbytek zařídí už příroda. Ve vzduchu nejsme sami. Před námi startoval už jiný vlek, ale ti se budou vypínat mnohem později, až úplně nahoře nad kopci. Let za vlečnou mi přijde takový turbulentní a já jsem zvědavý, jak se to změní, až se vypneme. Občas se ozve červík v hlavě a já si překontroluji všechny igelitové pytlíky. Jsou v pravé kapse a je jich dost. Už jsme nad kopci a vrcholky stromů, jsou nádherně vidět. Jozef nás odpojí a vlečná nás ladným obloukem opouští. Nyní jsme již sami. Let je najednou naprosto hladký a jakýkoliv stoupák je náramně cítit pod sedačkou. Jozef mi vysvětluje techniku letu na svahu. Je prakticky identická s tou naší modelářskou. Vozíme se jako v nadýchané peřině a čas od času přeskočíme z jednoho svahu na druhý, z jednoho hřebene na jiný. Turisté na hřebenech hor na nás mávají. Kolem nás se ještě prohánějí moderní orchideje, ale Jozef je Pan pilot a dokáže i ze starého Bergfalke vymáčknout to maximum. Čas od času mě nechá podržet knipl. Z počátku s tím „šmidlám“ jako stará Blažková s vařečkou v bramboračce, ale postupně se uklidňuji a snažím se vnímat pohyby větroně. Stejně jsem nervózní. Ano, vím, Jozef sedí za mnou, ale i tak cítím jistou zodpovědnost. Po téměř hodině Jozef zavelí a my se vracíme na letiště. Letím já a světe div se, našel jsem letiště mohl začít kroužit. Výšky máme opravdu hodně a tak si neodpustíme souvraty a utažené zatáčky na oušku. Je to paráda. Čtyři zatáčky a jdeme na finále. Jozef podrovnává a jsme na zemi. Bylo toho málo, ale bylo to naprosto super.
Pak jsme se vystřídali s Martinem a Petrem. Kluci už mají hodně nalétáno a tak si užívali vlastní pilotáže do maxima. Já posedával na letišti. Holky se už nudily a tak se sbalily a vyrazily na prohlídku Martina. Já na chvíli usnul a probudil se až po návratu Marušky s Tomášem, kteří tam byli na výborných Haluškách. To se již blížil konec dne, oblohu zalévaly červené tóny a já vyhlížel, kde se objeví Peter. Jednou nám nad hlavou prosvištěla orchidej, která šla na přistání, ale Peter v Bergfalke stále nikde. Nakonec se objevil. Jelikož bylo počasí plachtařům přející, i Peter doputoval s velkou výškovou rezervou a tak si mohl dovolit manévry pro rychlejší vytracení výšky. Přistání bylo o dost delší, jelikož potřebovali dojet až k hangáru. Pohled na a Petra a Jozefa byl humorný, protože oba vypadali jako dvojčata v bílém kloboučku. Zkušenost byla znát, protože jejich dojezd byl přesný, hned na hranu před hangárem. Náš letecký den se pomalu, ale jistě blížil ke svému konci. Již jen očistit letadlo a vše uložit do hangáru.
Po úžasném létacím dni se počasí opět malinko zhoršilo. Chvíli jsme bádali, co tedy podnikneme a nakonec jsme se dohodli, že podnikneme výlet do Gaderské doliny. Část, kterou jsme šli, byla pohodová a vhodná pro kohokoliv. Příjemná asfaltová cesta linoucí se do mírného kopce, na kterém se nezadýchá ani člověk jako jsem já. V okolí nádherná příroda a Jozef nám vypráví, jak i zde létá s větroněm a přeskakuje z jednoho hřebínku na druhý. Po nějakých 9ti kilometrech nás dohání nečas a začíná mírně pršet. Rozhodujeme se co dál, ale stále sílící déšť rozhoduje za nás a my volíme cestu návratu. Asi mám nejkratší nožičky. Děvčata nasazují vražedné tempo a letí zpět. Ta rychlost jejich chůze je nenormální. Neustále mi poodcházejí a já pokud chci ještě přidat, tak už vlastně běžím. Techniku schovávám do nepromokavých pouzder a snažím se, ač zbytečně se všemi držet krok. Na konci mi GPS ukazuje, že průměrná rychlost naší chůze je nějakých 12km/h. Smrtící tempo, to už jsem se zadýchal, zpotil a samozřejmě promokl. Dole u parkoviště je příjemná restaurace a tak si jdeme sednout a všichni si dáváme výtečný oběd. Specializují se na pstruhy a tak většina baští právě pstroužka. Jen Pavlík si dal lokše s husími játry. Veliká dobrota.
Cestou zpět nám Jozef oznamuje, že pojedeme jinudy a že nám ukáže místo, kam chodí modeláři svahovat. On se vyzná a tak dle směru větru nám ukazuje krásnou lokalitu nad vesnicí Horné Jaseno. To panorama mi bere dech. Mohl bych si klidně sednout a do nekonečna se jen dívat kolem sebe. Teď se můžeme ukázat. Wombaty jsou v kufru auta a tak je bereme ven, zapínáme a poprvé tyto samokřídla házíme na svahu. Já už mám par staveb a záletů za sebou a tak se dá říct, že moje samokřídlo letí. Peter se trochu trápí. Nejprve jsem to přisuzoval jeho nezkušenosti, ale když jsem si samokřídlo vzal na páčky sám, je vidět, že je to nějaký divočák. Takže nejprve těžiště posouváme ještě dopředu, zmenšujeme výchylky. Samokřídlo letí, ale ještě to není ono, bude se ještě ladit. Vítr se stáčí doprava a pomalu a jistě vadne. Snažíme se využít každé chvíle, kdy ještě fouká. Hodinka uběhla jako nic a Peter si krásně zalétal, i když to jeho samokřídlo, je pořád Janek jankovitý. Modelářská část v Martinu byla úspěšná, i když krátká. Tady se musíme s modely ještě vrátit a užít si i na velkých kopcích. Pro tentokrát je to již vše a my balíme Wombaty zpět do auta a vydáváme se na cestu domů. Tam se pro nás chystá již překvapení. Domácí halušky.
Konečně vidím, jak se halušky s brynzou dělají od A po Z. Tohle musím vyzkoušet doma. Bezkonkurenčně nejlepší halušky, které jsem kdy v životě jedl. Však se podívejte na videu, je tam mikro, rychlo ukázka, podle které musí být každý aspoň trochu zručný kuchař schopen tento skvost uvařit.
Blíží se závěr našeho prodlouženého víkendu v Martinu. Naše milé dámy, umělkyně si také musejí přijít na své a tak navštěvujeme muzeum Karola Plicky a pak ateliér Martina Benku. Je to moc fajn prožít během pár dní tolik rozmanitých akcí a myslím, že my jako modeláři, děvčata jako umělkyně a vlastně všichni kolem nás si to užívali a nikdo se necítil odstrčen, zanedbán.
Moc bych tímto chtěl poděkovat celé rodině Kožárových za vše, co pro nás dělali. Tento víkend byl prostě nej.
